Rozhovor s pedagožkami Janou Poche Kargerovou a Petrou Vallin

Kompetence a výuka, která je dětem dokáže předat, jsou evergreenem debat o našem vzdělávacím systému. Jaké přístupy by měly být vlastní učitelům, aby své žáky a studenty přiměli například kriticky myslet, spolupracovat a vzbudili v nich chuť učit se stále nové věci i po ukončení školní docházky? Nejen o tom jsme si povídali s Janou Poche Kargerovou a Petrou Vallin z Pedagogické fakulty UK, kde letos doběhl námi podpořený projekt SPIN. Díky inovativním metodám, které SPIN přinesl, by měli být budoucí učitelé vybaveni na svou kariéru tak, aby ze škol odcházely generace připravené na stále se proměňující svět.

Výzkumy ukazují, že až 60 procent výsledků učení dětí je ovlivněno učiteli a vedením škol. Jak učit učitele dobře učit?

Petra: Podle mě to krásně akcentuje úplně nový kompetenční rámec. Ukazuje, že oborová složka, tedy jak dobře a jak do hloubky znám jako učitel svůj předmět, hraje jen jednu malou roli. Kompetenční rámec učitele zahrnuje řadu jiných potřebných dovedností, které s oborem nesouvisí. Celkem jich je šest a bude potřeba, aby byly u studentů pedagogiky posilovány, jak jen to půjde.

Jana: Na kompetenční rámec jsme dlouho čekali. Shrnuje totiž, jak by mělo vypadat kvalitní vzdělávání budoucích učitelů. K jeho zavádění do škol vede dlouhá cesta, protože zkušenosti, jak s kompetenčním rámcem pracovat, tu mnoho lidí nemá. Nebylo to oficiálně vyžadováno. Kdo se pokoušel rozvíjet své kompetence cíleně, dělal to nad rámec požadovaných povinností. Nyní se situace mění a kompetence mohou přispět k jednotnému pohledu na to, co je kvalitní vzdělávání učitele. Velmi se to promítá do klíčových kompetencí u žáků. Pokud nemáme kompetentního učitele, nemůžeme očekávat, že budeme schopni vzdělávat kompetentní děti.

Které dovednosti to jsou, když pomineme hlubokou znalost oboru?

Petra: Je to plánování výuky a zejména její reflexe. Aby si učitel uměl vyhodnotit, co ve třídě fungovalo a co ne, aby uměl najít příčiny a podle nich navrhoval další výuku. Vždy jsme kladli důraz také na profesní sdílení. Aby studenti a budoucí učitelé sdíleli, co se jim daří a otevřeně mluvili o svých nezdarech. Myslím, že zde máme velké rezervy. Teprve se to učíme. Obrovská je kapitola zpětné vazby a formativního hodnocení. Umět dávat efektivní popisnou zpětnou vazbu, zvládat respektující komunikaci. Nevím, do jaké míry se to dá naučit, ale dá se na to během studia odkazovat a systematicky pracovat právě i na budování postojů.

Dokážu si představit, že takhle pracujete se studenty na pedagogické fakultě, že je podle tohoto rámce připravujete na praxi. Jak ale tyto principy dostat mezi učitele, kteří učí mnoho let podle zajetých metod?  

Jana: Mám dlouhodobou zkušenost s programem Začít spolu, hodně se v něm angažuji a jsem i jeho lektorkou. Nejžádanější formou vzdělávání je přímý zážitek ve třídě. Jdeme podívat do třídy, po výuce následuje rozbor a reflexe. Učitelé dnes potřebují vidět, jak má výuka zaměřená na rozvoj kompetencí konkrétně vypadat. Takový přístup je daleko náročnější. Vyžaduje spolupráci, neustálý profesní rozvoj, zvládnutí nových trendů, jako jsou třeba digitální technologie. Opouštět, co umíme, v čem máme jistotu, je velmi náročné a chce to investovat hodně energie.

Petra: Z mého pohledu je nutné tyto kolegy „nakazit“. Je dobré se soustředit na skupinu, která se nakazit dá a neplýtvat energií na těch, co se tímto směrem pustit nechtějí. A jít po malých krocích - za prvé pozvat kolegy do výuky, požádat je o názor. Dalším krokem je tandemová neboli párová výuka. Je důležité, jak je to nastavené ve škole, jestli vůbec rozvrh dává příležitost k tandemové výuce. Pak je dobré motivovat inovativní skupinu učitelů, aby s ostatními své zkušenosti sdílela. Je velmi důležité, aby vedení školy podporovalo kulturu spolupráce a sdílení a aby jí oceňovalo.

Pojďme se teď zastavit u samotného projektu SPIN, který trval tři roky. V čem posunul samotnou fakultu a přístup ke vzdělávání budoucích učitelů?

Petra: Myslím si, že se nám podařilo rozvinout spolupráci i mezi katedrami. Nás, co jsme inovacím nakloněni, celý projekt víc propojil a posílil. Naše práce se zviditelnila. Díky SPINu jsme mohly například při diskuzích o zmiňovaném kompetenčním rámci absolventa referovat o tom, co děláme na katedře primární pedagogiky. Podařilo se propojit se i s dalšími organizacemi, jako jsou Učitel naživo nebo Otevřeno. Šlo to postupně. První rok se posílila spolupráce na úrovni katedry, druhý rok na úrovni fakulty a třetí rok se SPIN dostal i ven skrze další spolupráce a projekty. To, že o sobě navzájem víme, je velký benefit a určitě bychom to sami nedokázali.

Které aktivity SPINu tedy pokračují dál?

Petra: Velké téma je spolupráce s provázejícími učiteli. S Janou děláme kurzy pro provázející učitele na prvním i druhém stupni ZŠ, kde je situace úplně jiná a kde nás čeká víc změn. Budeme pracovat na posílení sítě zapojených pedagogů. Máme prvních 25 absolventů, jednou tolik nás jich čeká letos, příští rok by jich mělo přibýt 100. Jsou to učitelé, kteří nyní vedou praxe ve školách, ale současně se zapojují do tandemové výuky na fakultě.

Když se vrátíme k tématu kompetencí, zeptám se úplně jednoduše - co vlastně kompetence jsou?

Jana: Kompetence jsou znalosti, dovednosti, schopnosti a postoje, které potřebujeme k řešení každodenních problémů v životě. Hezky se to dá ilustrovat na příkladu řízení auta. Z pohledu znalostí potřebujeme znát dopravní předpisy, značení, vědět, jak auto ovládat nebo se vyznat v druzích paliva. Schopností je třeba dobré vidění za šera, rozlišování barev nebo parkování u chodníku. Pak jsou tam postoje, které jsou v oblasti vzdělávání velkou výzvou. Postoje ovlivňují, zda dávám přednost bezpečné jízdě před uspokojením z rychlosti, jestli zaparkuji na místě pro invalidy nebo sednu za volant po dvou pivech. Nebo se třeba rozhoduji, jestli auto vůbec použiji, nebo půjdu pěšky. Kompetence jsou potřebné, protože je využíváme každý den. Pokud žádoucí kompetence nemáme, jsme těžko zaměstnavatelní. Stát potřebuje kompetentní občany, jinak se dostává do velkých problémů s nezaměstnaností. Ukazuje se, že kompetentní lidé mají daleko lepší práci a daleko lepší vyhlídky na lepší práci.

Jak poznám, že se mé dítě ve škole učí právě s ohledem na budování kompetencí?

Jana: Myslím si, že je potřeba, aby se rodič uměl dobře ptát. Pozná se to taky podle toho, jestli vůbec dítě chodí do školy rádo. Záleží i na tom, jak je rodič informovaný o tom, co se ve škole děje. Poznala bych to třeba i tak, že mi dítě bude vyprávět o projektu Voda, na kterém pracovalo ve skupině. Že na základě pokusu přišli na to a ono a že z toho měli radost. Učitel vzbuzuje lásku k učení a vlastně ji modeluje. Na čtenářské dílně například sám mluví o knížce, která ho nadchla, přečte žákům úryvek a dětem dopřeje, aby samy sdílely své dojmy z vlastní četby. Kompetenčně založená výuka také hodně souvisí s hodnocením. Jestli probíhá formou klasifikace, nebo zda si dítě vyhodnocuje svou vlastní práci. Jestli probíhají konzultace učitel-rodič-žák nebo jen třídní schůzky, kdy chybí příležitost se bavit s učitelem i dítětem.

Petra: Tripartity by měly probíhat tak, že hlavní slovo má žák, nikoli učitel. Důležitá je také možnost volby. Dítě si třeba může vybrat knížku, kterou si zpracuje, nebo má na výběr ze třech různých úkolů. Je potřeba se pak žáka ptát, co ho k výběru vedlo. Dalším signálem, že škole jde o kompetence, je existence žákovského parlamentu, který dobře funguje.

Kompetencí je celá řada. Jak vybrat ty opravdu stěžení? Pokud byste měly vybrat, na co byste určitě nezapomněly?  

Jana: To, co je uvedeno v rámcovém vzdělávacím programu, je pořád aktuální. Klade se důraz na umění spolupracovat, komunikovat, na schopnost řešit problémy společně nebo na budování pracovních návyků. To všechno jsou kompetence, které použije úplně každý bez ohledu na to, kde pracuje. Kompetence jsou podle mě dobře myšlené, jsou univerzální a nejde vybrat jednu, protože se vzájemně hodně prolínají. Když se ve výuce zaměříte na rozvoj schopnosti komunikace, velice často rozvíjíte rovnou i kompetenci k řešení problému nebo kooperaci.

Petra: Kdybych měla nějaké kompetence akcentovat, byly by to personální a sociální kompetence a kompetence k učení. Protože tam patří všechny ty univerzální dovednosti, jako je schopnost rozpoznat vlastní silné stránky a na nich stavět. Velmi důležité je vědět, co mi pomáhá se soustředit, abych dokončila nějaký úkol. Ale i zvládat stresové situace a vědět, co mi v nich pomáhá a co mě ještě víc blokuje. Je velmi pravděpodobné, že generace dětí, co nyní máme ve školách, bude muset být ve svých zaměstnáních ještě více flexibilní, než byla ta naše. Proto mi přijde také ochota učit se něčemu novému celý život naprosto klíčová.

Jak se vlastně učí kritické myšlení nebo růstové nastavení mysli?

Jana: Klíčové kompetence jsou dlouhodobým konceptem, na kterém se musí soustavně pracovat. Není školní předmět, který nás naučí kriticky myslet. Je ale řada užitečných postupů, které nás k tomu mohou dovést. Už tím, jak koncipujeme výukovou jednotku. Začneme tím, že nejdřív zjišťujeme, co o tématu děti vědí. Teprve pak předáváme nějakým zajímavým způsobem informace. Následuje závěrečná reflexe. Takový způsob výuky předpokládá, že ve škole panuje prostředí důvěry, spolupráce a bezpečí. Nenaučíte se kriticky myslet, pokud budete mít strach, že něco řeknete špatně. Učení probíhá v bezpečném prostředí, kde se nebojíte udělat chybu, kde můžete říct, že něco nevíte a neodpovíte. Samozřejmě existuje řada velmi pěkných metod. Když se třeba probírá téma ptáků, děti samy říkají, co je zajímá, co se chtějí dozvědět. Pak se probírá, co už o ptácích vědí. Na konci projektu děti vyhodnotí, co se dozvěděly. Tím se, než do něčeho jdeme, naučíme klást spoustu otázek. Musí to ale být otázky, které zajímají děti a ne paní učitelku.

Petra: Je důležité vpustit do výuky děti, nerozhodovat všechno z pozice dospělého. Současně jim umožnit dívat se na své učení trochu shora. V jedné druhé třídě si děti dělaly například analýzu činností v minulém školním roce a odpovídaly každý na pět otázek: Na co se těším v novém školním roce? Co by mělo zůstat stejné? Co očekávám od druhé třídy? Čeho se obávám? Co by se mělo změnit? Tím děti motivuji k tomu, aby přemýšlely kriticky, a k tomu ještě prorůstově.

Dají se vůbec kompetence nějak měřit?

Jana: Daly by se měřit, pokud by se vypreparovaly dovednosti. Víc se zaměřit na dovednostní složku. Obecně si myslím, že se dá využít kvalitativní výzkum jako je pozorování, které musí být kalibrované. Přichází v úvahu metody kvalitativního výzkumu.

Jaký počin posledního roku z oblasti českého školství osobně vítáte?

Petra: Řekly jsme to už na začátku - máme radost z kompetenčního rámce absolventa pedagogiky. Je to společná vize pro všechny, která není roztříštěná.

Jana: Vím, že to bude mít porodní bolesti, ale mám radost, že byl kompetenční rámec konečně přijatý a že máme dokument, který všichni musíme vzít na vědomí. Reforma provázejících učitelů byla taky moc důležitá. Každý by měl mít uvádějícího učitele. Byla bych moc ráda, kdyby se v tomto trendu pokračovalo.