Přečtěte si rozhovor s držitelem Global Teacher Prize CZ Romanem Göttlicherem.

K učitelství se vrátil po několika letech podnikání a už by neměnil. Letošní držitel ocenění Global Teacher Prize Czech Republic Roman Göttlicher učí dějepis a občanskou výchovu na střední průmyslové škole a obchodní akademii ve Frýdku-Místku. Porotu zaujala jeho schopnost otevírat v hodinách témata, která mladou generaci oslovují a jsou současná. Badatelským pojetím výuky v dějepisu nahrazuje biflování různými tvůrčími aktivitami. Tím svým studentům ukazuje smysl učení.

Roli učitele jste si krátce vyzkoušel ještě před tím, než jste nastoupil na svou stávající školu ve Frýdku-Místku. Co bylo tím hlavním impulzem, který vás přivedl znovu před katedru?

Těch impulzů bylo hodně, stejně jako hodně uvažování, přemýšlení, jestli se vrátit do školství. Znáte to, jak se říká, že „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“… Tím největším impulzem ale asi byla touha učit v kombinaci se zvědavostí, jak to funguje na škole, kterou jsem při pohledu zvenčí obdivoval.

Proč vlastně rád učíte?

To je velmi dobrá otázka. A vlastně by asi mělo být jednoduché na ni odpovědět. Já to ale dokážu popsat jen stěží. Je to jako s hudbou, která se vám líbí, nebo sportem, který ráda děláte: prostě to ve vás něco spouští, něco naplňuje, a možná ani nejste schopná přesně říct, co to je. Myslím, že to má něco společného s tím, že se rád vzdělávám, posunuji a rád vidím pokroky u druhých. Vidím v tom smysluplnost, protože věřím, že vzdělání má sílu měnit životy i svět k lepšímu.

Kdybyste měl někomu, kdo uvažuje o povolání pedagoga, dát několik zásadních rad do začátku, jaké by byly?

Zaprvé investujte čas i peníze do nějakého sebezkušenostního výcviku. Lepší poznání sebe sama se vám zúročí ve všech vztazích. Zadruhé přečtěte si kvalitní odbornou literaturu o tom, co funguje a nefunguje v učení, ve třídě, škole. Zatřetí učitelem se člověk nerodí, ale stává – berte školu jako místo, kde se učí jak žáci, tak učitelé. A to znamená i chyby, neúspěchy, potřebu podpory od zkušenějších kolegů. Začtvrté budujte vztahy založené na vzájemném respektu. Ty jsou nezbytnou součástí kvalitního učení.

Dějepis ani občanská nauka nejsou stěžejními předměty na středních odborných školách. Jak přistupujete k výuce, aby děti vaše předměty zaujaly a bavily?

Snažím se, aby se jich téma nějakým způsobem dotýkalo. Třeba ať to má přesah do otázek, které řeší (např. Co říká psychologie o štěstí?). Nebo ať je to staví před nějaké morální otázky, etická dilemata (např. Kdo byl za 2. světové války kolaborant? A je nějaká forma kolaborace ospravedlnitelná? Když chci třeba zachránit něčí život?).

Je nějaké konkrétní téma, které vaše studenty výjimečně zajímá? Ať už se bavíme o historii nebo o občanské výchově.

Myslím, že téma „psychologie štěstí“ zaujme vždy, protože to je to, co všichni tak nějak řešíme, takže jsme na to vlastně všichni „odborníci“. A když do toho přidáme výsledky vědeckých experimentů (např. Jaký je vztah peněz a pocitu štěstí?), je to leckdy o velkých debatách, údivu či potvrzení. Nebo problematika totalitních režimů a chování lidí v nich – to často vyvolává otázky, jak bych se třeba v určitých těžkých situacích zachoval já? Jaké jsou vlastně moje hodnoty, postoje?

Když se ohlédnete za průběhem ocenění Global Teacher Prize, do kterého vás přihlásili vaši studenti, co jste si z celé akce odnesl?

Že to byla skvělá zkušenost. A vlastně to nejviditelnější, samotné vyhlášení ve Valdštejnské zahradě, byla jen taková třešnička na dortu, ale to nejdůležitější bylo to okolo: spousty úžasných učitelů, kteří proměňují naše školství k lepšímu, a spousta lidí i organizací, kteří jim v tom pomáhají. Je v tom veliká energie a pro mne naděje, že se opravdu posouváme k lepšímu.

Kdybyste se sám měl vrátit do školní lavice, jakého učitele byste si přál?

To je krásná otázka! Takového, ze kterého bych cítil, že mi naslouchá, respektuje mě, zajímám ho nejen jako položka na klasifikačním seznamu, ale i jako člověk. Který svou vášní pro daný předmět umí zaujmout. A má smysl pro humor. A tím jsem si vlastně i nadefinoval, jaký bych chtěl být já… Laťku jsem si umístil teda hodně vysoko, ale ta cesta i výsledky za to stojí. :)