Ostatní Učitel naživo

Sociolog Daniel Prokop: Pandemie vysvlékla české školství ‚donaha‘

Sociolog Daniel Prokop: Pandemie vysvlékla české školství ‚donaha‘
Koronavirová krize ruku v ruce s vyučováním na dálku ukázala, že mezi českými školami jsou obrovské rozdíly; úroveň výuky se lišila jako den a noc. Zároveň se prokázalo, že nutnost používat digitální technologie zvětšuje už tak obrovský vzdělávací handicap dětí z chudších rodin. O tom mluví v rozhovoru pro Lidovky.cz sociolog a člen projektu Učitel naživo Daniel Prokop.

Co nám koronavirus ukázal o našem vzdělávacím systému?
Spíš bych řekl, že odhalil věci, které jsme věděli, ale teď je na ně víc vidět. Podle České školní inspekce se 10 tisíc českých dětí vůbec nezapojilo do vzdělávání a podle našeho vlastního výzkumu osm procent dětí nemělo během distanční výuky dostatečný přístup k počítači. Buďto vůbec, anebo jich v rodině neměli dost pro všechny. Myslím si, že to budou ty samé děti, které se méně zapojují i v běžné výuce, a koronakrize jen tyto nerovnosti odhalila. Potvrzuje to i výzkum, v němž jsme zkoumali, nakolik se rodiče učili s dětmi. 

Překvapilo mě, že méně vzdělaní rodiče deklarovali, že se s dětmi učí delší dobu. Zřejmě proto, že je pro ně těžší jim pomoci. Český vzdělávací systém obecně nechává velkou část na rodině, a tím zvýhodňuje ty děti, které mají rodiče schopné jim pomoci. A ještě jedna věc, kterou koronakrize zvýraznila: ministerstvo školství není schopné implementovat funkční opatření rovnoměrně do škol. Všechny průzkumy České školní inspekce i naše vlastní ukazují, že se školy i jednotliví učitelé obrovsky liší v tom, jaké používají nástroje a jestli s dětmi komunikují interaktivně. Je to důsledek toho, že je české školství hodně decentralizované a že úplně chybí střední článek vedení.

Co to znamená? Co přesně nám chybí?
Dřív na okresní úrovni existovaly školské úřady, které byly prostředníkem mezi ministerstvem školství a zřizovatelem, což je obec. Byly zrušeny, ale ukazuje se, že něco podobného chybí. Teď se řeší, jak je nahradit. Jedna možnost je mít – jako třeba ve Finsku – nějakou národní agenturu, která má regionální dosah do škol a pomůže s co nejrovnoměrnější implementací doporučení ministerstva. Druhá možnost je mít něco jako jsou teď Místní akční plány rozvoje vzdělávání (MAP), které by koordinovaly školy řekněme na území velikosti někdejšího okresu. Ale musely by fungovat nějak jednotněji a mít odpovědnost.

Takže teď je to tak, že ministerstvo školství něco řekne, ale záleží na každém řediteli, jestli to zaznamená a implementuje?
V podstatě ano. Důsledkem je, že když během koronakrize ministerstvo školství vydalo doporučení, že by školy neměly známkovat, tak nám v průzkumu 54 procent rodičů dětí na druhém stupni říkalo, že je učitelé známkovali alespoň jednou týdně. V takové chvíli by se hodil orgán mající reálný dosah do škol, který by pomohl učitelům s nastavením formativního hodnocení.

Celý rozhovor naleznete na webu lidovky.cz