Rovné šance Nadace ČS

Myslím, že už všichni víme, že na dětech záleží, říká Klára Laurenčíková

Myslím, že už všichni víme, že na dětech záleží, říká Klára Laurenčíková
V seriálu Rovné šance jsme se tentokrát podívali na projekt pro ohrožené děti v Mostě.

Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) spustila v Mostě pilotní projekt na včasnou pomoc ohroženým dětem, jehož vznik podpořila naše Nadace. Projekt nám blíže představila předsedkyně ČOSIV Klára Laurenčíková.

Čím jste se v ČOSIV zabývali během roku 2020?

Projektů máme celou řadu, ale velkou pozornost jsme věnovali v uplynulém roce pilotnímu projektu zaměřeného na ohrožené děti, který jsme spustili v Mostě. Kvůli pandemii se start trochu zbrzdil, nebylo příliš možné se fyzicky setkávat, ale i tak  jsme udělali kus práce. Projekt se dobře rozjel teď na jaře, z toho mám velkou radost.

O co přesně jde?

Projekt má dvě úrovně. V té první jde o to, abychom vytvořili diagnostický nástroj pro všechny profesní skupiny, které se setkávají s dětmi – ať už jsou to učitelé, policisté městští i státní, pracovníci v sociálních službách nebo lékaři, aby dokázali rozpoznat signály, že před nimi stojí ohrožené dítě. Z kazuistik zneužívaných a týraných dětí víme, že se občas objevily ve školce, občas u praktického lékaře, někdy u nich doma zasahovala policie, ale nikdo nevěděl s jistotou, zda by měl něco udělat a případně co. A dětské utrpení se tím zbytečně a neúměrně prodlužovalo. To chceme změnit.

To už by se teď dít nemělo?

Vytváříme nástroj, díky kterému by se to dít nemělo – Kartu či Index ohroženého dítěte. Nabízí jakýsi manuál, baterii indikátorů, díky nimž máme možnost identifikovat dítě v ohrožení. Navíc ke Kartě patří i návazná metodika a postupy, tedy s kým a o čem se bavit, co by měla udělat policie nebo OSPOD atd. Kartu vytváří dětský psycholog Radek Ptáček a Terezie Pemová z Národního institutu pro děti a rodinu, ČOSIV její vznik koordinuje. Vznikající nástroj poté ještě připomínkuje oponentní skupina, tam patří zástupci například Centra LOCIKA, dětských krizových center, státní správy: Ministerstva vnitra, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství a Ministerstva práce a sociálních věcí. Vznik takového nástroje a návazné vzdělávání všech dotčených profesních skupin je součástí Akčního plánu péče o duševní zdraví, my jsme nyní ve fázi, kdy ho finalizujeme a čeká nás jeho představování a pilotáž v Mostě.

Čímž se už nejspíš dostáváme ke druhé fázi…

Ano, druhá fáze má podobu pilotáže Karty/Indexu i metodiky včasné koordinované intervence. Zatím bude probíhat pouze v Mostě, cílem je prověřit její funkčnost a případně ji pak upravit, aby koncem roku bylo vše hotové a schválené a mohlo se rozjet profesní vzdělávání pro školy, policii a státní správu.

Proč jste si vybrali pro svůj projekt Most?

Most je středně velkým městem s vyšší mírou sociální zátěže, tudíž se k realizaci podobných projektů opravdu hodí. Koneckonců už jsme tu jako ČOSIV realizovali několik projektů na školách, máme dobrou zkušenost s radnicí. V žádném případě nechceme podporovat všechna ta klišé, která se k Mostu vztahují! Vedení města se chová velmi vstřícně a je nakloněné dlouhodobým řešením, což považuji za skvělé. Nyní tu vzniká mezioborová lokální platforma, složená ze zástupců policie, škol, lékařů, sociálních služeb a nevládních organizací, jež nám k projektu poskytne zpětnou vazbu, a opět musím říci, že v ní působí skvělí lidé a velcí profesionálové.

Co vlastně znamená označení ohrožené dítě?

Zjednodušeně se dá říci, že jde o dítě, ohrožené na zdravém psychosociálním vývoji, často se nachází v nepříznivých podmínkách; jeho materiální zázemí neumožňuje sytit jeho potřeby. Jeho rodiče mohou mít nízké kompetence, v rodině se vyskytují různé patologické jevy, kupříkladu domácí násilí, užívání návykových látek; rodiny, kde je jeden z rodičů ve vězení, nebo bojuje s duševním onemocněním… Jde ale i o děti z rodin, které nemají stabilní bydlení a často se stěhují, případně i ty, které trpí rodičovským konfliktem. Na koho se často zapomíná, jsou děti z rodin, kde si rodiče prošli nějakým traumatem, vyrůstali v ústavní péči, mají lehké mentální postižení, případně mají těžce postižené dítě, kvůli němuž jim nezbývá dost sil ani peněz na péči o ostatní děti. Ta paleta je velmi široká a určitě neplatí, že ohrožené dítě automaticky pochází ze sociálně slabší rodiny a že je rozpoznatelné na první pohled.

Když tedy bude hotová Karta/Index ohroženého dítěte, proběhne vzdělávání… K čemu by to celé mělo vést? Co představuje cíl celého projektu?

Usilujeme o to, aby ohrožené děti byly rozpoznávány a včas jim byla poskytnuta potřebná podpora a pomoc. Víte, přibývá lidí, kteří jsou citliví a všímají si, že se nějakému dítěti v okolí nedaří dobře, že s ním nehezky zacházejí. Ale absence sdíleného indexu snižuje ochotu něco udělat. Lidé tápou, nevědí, mají pocit, že by měli být schopni posoudit stav a situaci onoho dítěte. Jenže vy to nemusíte umět posoudit! Když máte pocit, že někde něco doutná, je lepší to ohlásit dřív, než se oheň rozhoří ničivou silou. Můžete se obrátit klidně anonymně na OSPOD, aby situaci dítěte prověřil odborník. Je to lepší, než si pak vyčítat, že jsme neudělali nic a s dítětem se špatně zacházelo.

Je ale potřeba říci, že pro mnohé lidí ohlášení rovná se udání, a na to jsme v Česku velmi hákliví…

Nechci, aby to vyznělo do podoby, že kdykoliv uslyšíte někoho zvýšit hlas na dítě, měli byste pospíchat na OSPOD, to chápu jako velké zjednodušení a v podstatě vytržení z kontextu. Karta ohroženého dítěte říká, čeho si všímat, jsou to velmi logické věci. Pokud se z bytu vedle vás ozývá často křik, pláč, rány… je na místě zavolat třeba na Linku bezpečí a zeptat se, co jako znepokojený soused můžete udělat. Je to lepší, než když kvůli svojí nejistotě neudělat nic. Nejde o to někoho potrestat, jde o to pomoci dítěti, dát podporu rodině ještě před tím, než jí problémy přerostou přes hlavu.

 

Přece jen - rodiče, kteří svou výchovnou roli dobře nezvládají, mívají velký strach z OSPOD a odebrání dětí. Co se s tím dá dělat?

To znamená velký problém, s tím souhlasím, i proto se součástí našeho projektu stal case management. Moc bychom si přáli, aby do budoucna byli rodiče ochotni a schopni hledat pro sebe a svou rodinu pomoc bez obav z represí. Ve zdravotnictví už to takto běží. I rodič s nízkými kompetencemi ví, že když má dítě horečku a je apatické, jede s ním na pohotovost, kde se v naprosté většině případů stabilizuje, dostane se mu ošetření a uzdraví se. V oblasti psychosociálního zdraví ale takovéto "pohotovosti" a mechanismy nastavené nemáme. Právě na Mostecku chceme vyzkoušet, kde by takováto "pohotovost" mohla být zakotvena. Budeme testovat, zda by to mohl být třeba úředník sociálního odboru na úřadě, nebo zda bude lepší, když to bude třeba někdo ze sociálně aktivizační služby. Na vzorku deseti rodin otestujeme, jak změní jejich situaci, když k nim pomoc přijde včas, zda potom lépe prosperují. Budeme se snažit odhalit ten nejvhodnější mechanismus a posléze ho zkusit navrhnout na celonárodní úroveň.

Jak vám v projektu pomohla Nadace České spořitelny?

Díky Nadaci České spořitelny se nám v podstatě podařilo, že jsme nevytvořili další skvělý dokument, který by ale ležel někde ladem. Věřím, že se to prostě už všechno bude dít, že vznikla expertní kapacita, vzniká koordinovaná spolupráce, a můžeme si také dopřát fázi důkladné pilotáže. To fakt není samozřejmost. V mnoha plánech je už napsána spousta chytrých věcí, ale my doufáme, že právě díky podpoře NČS zvládneme náš projekt uvést v život po celé republice. Navíc se zdá skoro symbolické, že se toto všechno dělo a děje v časech pandemie, jež odhalila mnoho témat, na něž poukazujeme už dlouho. Z tématu psychosociálního ohrožení dětí se stal prakticky mainstream a i mezi běžnými lidmi vzrostlo porozumění tomu, jak silně děti ovlivňuje jejich zázemí.

Vypadá to, že projekt už je dobře nastartovaný a směřuje k nějakým konkrétním opatřením. Co by ho mohlo ještě teď ohrozit?

V podstatě už pouze to, že by se po volbách na podzim ocitli ve vedení země politici, kterým na ohrožených dětech nezáleží. Věřím však, že toto nenastane. Myslím, že už všichni víme, že na dětech záleží. Beze změny systému ale mnohé nemají šanci na kvalitní život, což se musí řešit napříč resorty. Je trochu ostuda, že se toto děje až po třiceti letech od revoluce, ale jsem velká optimistka, protože nyní už opravdu jdeme správným směrem. Vím, že jako země na to máme.

Klára Laurenčíková je speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV). Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a předsedkyní správní rady Asistence, o.p.s. Působila jako náměstkyně ministra školství, poradkyně ministryně práce a sociálních věcí, pracovala v Jedličkově ústavu a na školách s dětmi se zdravotním postižením. Intenzivně se zajímá o kvalitu a otevřenost vzdělávacích systémů, je aktivní rovněž v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.