Učitelé & ředitelé Eduzín

Jsem velký technooptimista, ale internet se mi za ty měsíce přejedl a živý kontakt s dětmi mi sakra chyběl, říká Daniel Pražák

Jsem velký technooptimista, ale internet se mi za ty měsíce přejedl a živý kontakt s dětmi mi sakra chyběl, říká Daniel Pražák
Rozhovor pro Eduzín (dříve Rodiče vítáni).

Dan Pražák je v bublině lidí prosazujících moderně pojaté vzdělávání známá postava. Na jaře se po hlavě vrhnul do distanční výuky vybaven všemi možnými nástroji i velkým technooptimismem. Když ale prvotní nadšení a zápal opadly, zůstala sedlina únavy, frustrace a pocit, že velký počáteční rozmach nemá přesvědčivý závěr. Na svůj profil na Facebooku před prázdninami napsal, že sám sebe jako učitel během koronakrize zklamal. A sám byl technologiemi zklamán. „Tohle doznání jsem kolegům dlužil,“ vysvětluje, a říká taky proč.

V březnu zavřely školy a v tu ránu se učitelé z vaší progresivní bubliny začali doslova předhánět ve sdílení návodů, jak učit online. Až mě to překvapilo. Ani malá pauza na reflexi, co se to vlastně děje…

Byl to takový zvláštní stav mysli. Euforie je asi špatné slovo, ale pamatuju si, že jsem hned ten první den seděl asi do jedné v noci u počítače a snažil jsem si věci překlopit online. A tak to bylo i v dalších dnech. A bylo pro mě úžasné, že hned druhý den mi děti začaly úkoly odevzdávat. To jsem opravdu nečekal. Psal jsem o tom hned takový nadšený status na Facebook. Když se teď ohlížím, tak vidím, jak ta křivka mého zapojení a nadšení šla postupně dolů. Hodiny ve třídě stavím na skupinové práci a zjistil jsem, že tohle mi online moc nejde. A pak se přidávaly i další, osobní trable, karanténa měla přece jen na člověka nějaký vliv. A já zjišťoval, že nemám dost síly věci dotáhnout. Řešení to má, ale já jsem to až k řešení nepřivedl. Říkal jsem si zklamaně: „Jsi mladý a kvalifikovaný učitel, který navíc napsal diplomku na téma zapojování digitálních technologií do výuky, a přitom jsi selhal, zrovna ty.“ Měl jsem ze sebe dost špatný pocit. I kvůli jiným úkolům, na které jsem se chystal, a pak to nesplnil. Ale pak jsem zjistil, že v tom nejsem sám.

Když jste napsal na Facebook ten post, kde se z toho vyznáváte?

Ano, hodně lidí reagovalo, že se jim ulevilo, když to četli. Že by nevěřili, že i já to mám podobně, a že už si nemusejí připadat, jako že selhali. Mluvil jsem pak s učiteli, kteří byli na začátku tak aktivní, organizovali všechny ty webináře, a svěřili se mi, že na ně taky padla únava. Na konci školního roku je únava vždycky, ale najednou bylo jasné, že chybí to, z čeho obvykle učitel v práci čerpá energii. Ten živý kontakt s dětmi.

Proměnil se tedy nějak váš vztah k technologiím, to, co si od nich slibujete?

Vlastně ano. Když jsem byl v primě na gymplu, tak fungovalo ICQ, když jsem byl v sextě, septimě, začal se tady objevovat Facebook, internetová komunikace se mi zdála přirozená, opravdu jsem si myslel, že do určité míry živé kontakty nahrazuje, s některými lidmi mi stačí se vidět online… A najednou přijde nucená izolace a člověk zjistí, že to má obří limity. Nebýt ve třídě byla pro mě opravdová frustrace. I když jsme se s dětmi vídali přes Google Meet. Nebylo to ono.

Možná je to i zpětný náraz toho počátečního předávkování. Navíc učit chodí asi jiný typ lidí než ten, který by chtěl vysedávat u obrazovky…

Jsou dva základní typy učitelů, paidotrop a logotrop. Paidotrop je ten, kdo je orientovaný na děti, zaměřený na vztahy a komunikaci, logotrop je spíš odborník, specialista, pro kterého je klíčový jeho předmět. Můj kamarád je logotrop a ničilo ho to dost podobně, ta izolace a skoro úplná závislost komunikace na technologiích.

Celý rozhovor naleznete zde.