Daniel Pražák: „Jako učitel můžu přispět k tomu, aby byla příští generace lepší než ta moje.“
Druhé místo letošního ocenění Global Teacher Prize Czech Republic patří učiteli Danielu Pražákovi z pražské základní školy Strossmayerovo náměstí. Při práci si nejvíc užívá moment, kdy ve třídě společně s žáky objevuje něco nového a učí se navzájem. „Rozhodně to není chvíle, kdy by člověk slyšet spadnout špendlík na zem, naopak je to chvíle mumraje a pracovního hluku, smíchu a diskuzí. Je to pro mě chvíle, kdy se ,děje učeníʼ,“ říká v rozhovoru pro naši Nadaci.
Máte za sebou účast na letní škole pro finalisty GTP. Co si z ní odnášíte?
Byla to pro mě po dlouhé době letní škola, které jsem se účastnil jenom jako účastník a nebyl zapojen lektorsky. Ta zkušenost byla velmi příjemná, navíc to ještě umocnila milá společnost všech těch skvělých a inspirativních učitelek a učitelů ze všech koutů republiky a také vzájemné diskuze. Nejvíc si odnáším přemýšlení nad tím, nakolik a jak se můžeme inspirovat jako učitelé různých stupňů základních a středních škol.
Je pro vaši práci důležité být v úzkém kontaktu s kolegy, kteří učí jinak?
Kdysi jsem slyšel, že učitel je nejosamělejší povolání. To mě zaujalo a stalo se mi výstrahou. Myslím, že dobrý učitel nemůže stát sám o sobě, a právě spolupráce s ostatními z něj dělá dobrého učitele. Jsem si jistý, že bez kolegů – ať těch v kabinetu, nebo ve „virtuální sborovně“ bych nebyl takovým učitelem, jakým jsem. V tom dobrém samozřejmě.
Jak jste si vlastně užil celou cestu oceněním pro nejinspirativnějšího učitele? Jste spokojen s druhou příčkou?
Pamatuji si ten moment, kdy jsem se díval na videorozhovor Magdy Málkové a měl jsem obrovský pocit vděčnosti, že právě ona letos obsadila první příčku. Už při umístění v semifinále jsem měl velkou radost a cítil jsem se poctěn, že jsem mezi takovými profesionály. Paradoxně asi nejzajímavější částí té „cesty“ pro mě bylo vyplňování přihlášky. Vzal jsem to jako příležitost reflektovat, na čem mi jako učiteli záleží, čeho si sám na sobě vážím a co považuji za svoje silné učitelské stránky.
Při svých cestách jste nahlédl do škol na Filipínách nebo ve Finsku, učil jste v DR Kongo. Kdybyste měl vytvořit ideální školu, kam by se všichni každý den těšili, jak by vypadala?
Určitě by měla velkou zahradu a učebny, které by v ní přecházely. Měla by spoustu míst, kde si mohou žáci i učitelé v klidu odpočinout, a prostory členěné tak, aby vedly ke spolupráci, sdílení a potkávání. To jsou ale jenom ty vnější charakteristiky. Chtěl bych, aby to byla škola, kde se každý člověk bude cítit v bezpečí – bude to místo, kde bude nacházet klid a příležitosti k rozvoji. A především - bude to škola, kde se dostane pomoci každému, kdo ji bude potřebovat.
V hnutí Otevřeno pomáháte s inovacemi při přípravě budoucích učitelů. Vidíte v akademické přípravě na učitelskou profesi nějaký pozitivní posun?
Určitě platí, že je stále prostor pro zlepšení a jako Otevřeno máme velkou radost, že se rozběhla reforma pregraduální přípravy, která se děje v úzké spolupráci mezi ministerstvem, fakultami a dalšími organizacemi. Jako student doktorského studia mám krásnou příležitost vidět cestu, jakou příprava na mé fakultě urazila od roku, kdy jsem nastupoval do prvního ročníku bakaláře. Mnohem víc praxí, propojenější předměty, inovativní formy výuky.
Při výuce jde hlavně o žáky, ale jaké téma si nejvíce užíváte vy osobně a proč vás tak baví?
I když jsou samozřejmě témata, která mě baví víc a jiná méně, nejvíc si užívám ten moment, kdy je ve třídě „flow“, společně objevujeme něco nového, společně se učíme od sebe navzájem. Rozhodně to není chvíle, kdy by člověk slyšet spadnout špendlík na zem, naopak je to chvíle mumraje a pracovního hluku, smíchu a diskuzí. Je to pro mě chvíle, kdy se „děje učení“.
Co vás na vašem povolání nejvíc naplňuje?
Je asi málo povolání, kde člověk doslova ovlivňuje budoucnost. A vnímám, že přesně to učitelství dělá. Jako učitel mohu přispět k tomu, aby byla příští generace lepší než třeba ta moje. Aby neopakovala moje – naše chyby. A to je velká přidaná hodnota.
