Chci, aby mí studenti byli zodpovědní a měli radost ze svých úspěchů

„Dobrý učitel má být podle mě především lidský, má mít rád žáky, naslouchat jim a pomáhat na jejich cestě životem,“ říká oblíbený fyzikář a matikář z Gymnázia Olomouc-Hejčín Jiří Kvapil. Vedle své pedagogické praxe už 10 let vede jedno z center Elixíru do škol, kde učitelé přírodovědných předmětů sdílejí inspiraci pro svou výuku. K tomu vede i populární kroužek robotiky. A je hodně znát, že ho jeho práce baví.

Co byste na českých učitelkách a učitelích nejvíc ocenil a co je podle vás jejich Achillova pata? Co by se měli učit a naučit?

Těžko se to říká takto obecně, protože české učitelstvo je ve skutečnosti velice různorodá směs lidí. Myslím ale, že když mají učitelé dobré vedení a podporu, dokážou se na své hodiny soustředit a věnovat čas dětem. Občas jim chybí více samostatnosti a odvahy pouštět se do nových věcí, vyrazit neprošlapanou cestou… Ale to je obecný problém společnosti – vždyť se to tak dělalo vždycky a „nějak“ to funguje, tak proč to měnit? A co bychom se jako učitelé měli učit a naučit? Ideální by bylo, abychom dokázali spolehlivě a sebevědomě používat elektroniku a nenechali se zaskočit, když něco nefunguje. Ale to jsou vlastně jen technikálie. Mnohem důležitější je neustále se učit rozumět dětem a ukazovat jim, že jsme také lidé (pro některé žáky to může být překvapení), a že škola je součástí života. A také nezapomenout, že mnohem lépe se pracuje, když víme (my i žáci), proč něco máme dělat a k čemu nám to bude dobré.

V současné době se i v rámci probíhající revize RVP klade důraz na kompetence. Na co ve svých hodinách kladete důraz vy? 

Snažím se, aby žáci přijali odpovědnost za sebe sama a naučili se mít radost z toho, že se jim něco podaří. Aby si uměli říct: „Jo, tak tohle už chápu. Jé, mně to vyšlo, to je super!“ Žáci mají někdy dojem, že rozhoduje písemka. Že to je tím zaklínadlem, deus ex machinou, které žákovi sdělí, že dnes je to za jedna. Také je vedu k tomu, aby si v rámci spolupráce ve dvojicích či skupinkách uvědomili, že jsou spoluzodpovědní za celek, a že k němu musí sami přispět. A samozřejmě je učím být čestnými lidmi, nepodvádět ani sebe, ani spolužáky, ani učitele.

Jak se to z vašeho pohledu daří? A co na to studenti?

Vychovávat má především rodina, ale škola je pak pro žáky takový kotel, kde si bez dozoru rodiče zkouší, jak život vlastně funguje. Myslím, že se to daří, jen je třeba držet úroveň komunikace a investovat čas do osobních rozhovorů. Co se týče experimentování v hodinách fyziky, má odezvu většinou výbornou. Teď na nedávném setkání to mí bývalí studenti shrnuli lakonicky: „Vyzkoušeli, pochopili“. Pravda, sepisovat protokoly o měření někdy bývá náročné, ale na VŠ si pochvalují, že už ví, jak na to.

Vedle výuky na gymnáziu se několik let věnujete žákyním a žákům v kroužcích robotiky. Co je podle vás nejdůležitější pro to, aby se zájemci o tuto oblast do kroužku přihlásili a „neodpadli“ po prvním setkání?

Zrovna letos je krásně vidět, jak nejlepší vizitkou a reklamou je, když vás do kroužku pozve váš kamarád, když vám někdo řekne, že je to tam super (nebo to na něm sami vidíte). Na začátku roku se mi přihlásilo několik nováčků ze dvou prim a postupně přicházeli další a další. Celkem je do kroužku zapsaných a aktivních skoro 30 žáků. Na tomto principu vlastně vznikla celá Heuréka a pak i Elixír do škol - zdola, bez státních grantů a projektů. Protože jsem na děti v kroužku sám, musí být samostatné a zodpovědné. Je zajímavé, že prakticky všem toto nastavení vyhovuje, a proto do něj chodí pravidelně. Pracujeme téměř výhradně s Legem, pro mnohé je to hlavní magnet. Děti Lego znají, ale vyrobit a naprogramovat autonomního robota, to je něco! Mají dost volnosti v tom, co budou dělat a jak rychle budou postupovat. V kroužku si mohou zvolit své tempo, což si v „obyčejné“ výuce nemohou dovolit.

Co ve výuce, ale i v aktivitách kroužku, považují vaši studenti za nejnáročnější?

Myslím, že obecně je to práce s časem. Umět si věci naplánovat, korigovat průběh, a být připraven improvizovat, když se to nedaří. To jsou cenné zkušenosti do života. V kroužku, obzvláště na soutěžích, sbírají žáci tyto zkušenosti plnými hrstmi, ale v běžné výuce je to, myslím, učíme málo.

Věnujete se robotice, která významně souvisí s digitalizací a zcela i s umělou inteligencí. Jak se díváte na budoucnost v této oblasti ve spojení se vzděláváním? Měla by se ve školách učit i „digitální hygiena“?

Začnu od konce – pojem digitální hygiena slyším poprvé, ale dává velký smysl. Myslím, že technologický vývoj a vývoj algoritmů sociálních sítí je tak extrémně rychlý, že na to jako společnost nestíháme reagovat ve výchově, ve vlastním racionálním přístupu i v pravidlech, jak s těmito technologiemi nakládat. Ovšem nový vyučovací předmět by nebyl řešením. Ve vzdělávání nové technologie smysl mají, ale je třeba si zachovat zdravý odstup a posuzovat jejich využití s rozumem. Ne každá novinka je užitečná.

Jak vnímáte nyní hodně aktuální téma využití umělé inteligence ve výuce a konkrétně i v práci učitelů?

Je to pro mě úplně nové. Zkusil jsem si ‚chat‘, ale nějaké extrémní nadšení to ve mně nevzbuzuje. Je ale zřejmé, že to bude mít vliv na naši práci, pozitivní i negativní. Budeme se muset naučit, jak my i žáci můžeme AI používat užitečně. Zároveň budeme potřebovat dávat důraz na vlastní samostatnou práci a formulaci myšlenek bez využití AI.

Co byste vzkázal učitelům a učitelkám přírodovědných a technických předmětů, pokud hledají inspiraci pro svou práci?

Pokud jste ještě nenavštívili Elixír do škol, zkuste to. Dobrým začátkem by byla účast na skvělé konferenci Elixíru do škol, která proběhne v květnu v Hradci Králové, tak ať vám přihlášení neuteče. A nebojte se být inspirací také pro ostatní, pro žáky i kolegy. Vzájemná spolupráce a obohacování vede ke hvězdám… Přeji nám všem srdce otevřené druhým lidem, hlavu otevřenou novým myšlenkám a oči otevřené kráse světa kolem nás.