Chceme dětem pomáhat včas, aby nebyly neviditelnými oběťmi násilí v rodině

Když Petra Wünschová před sedmi lety otevírala Centrum Locika, přála si, aby jeho služby zaměřené na děti ohrožené domácím násilím nebyly brzy potřeba. Než tento okamžik nastane, bude tým Lociky dál pomáhat tisícovkám dětí a na závažnost násilí v rodinách upozorňovat v celospolečenských debatách. Nyní Locika otevřela advokační centrum pro dětské oběti trestných činů a pomáhá vyrovnat se s traumatem válečného zážitku i dětem z Ukrajiny a jejich blízkým.  

Právě jste zahájili činnost Dětského advokačního centra. Co si pod tím představit?

Rodina, ve které žena i děti byly obětí závažného domácího násilí, se při vyšetřování a poskytování následné pomoci dostane do kontaktu se 29 různými osobami na 15 různých místech! S dětmi mluví po dobu vyšetřování a řešení případu 29 různých osob, jsou podrobeny 3 typům soudně-znaleckého zkoumání a několika typům výslechů (na OSPOD, na policii a u soudu). K vlastní psychologické pomoci se ale dostávají až po měsících, někdy dokonce až po letech. To chceme díky Dětskému advokačnímu centru změnit.

Jak konkrétně?

Budeme podporovat dobrou komunikaci mezi jednotlivými aktéry. Chceme, aby se každý týden scházel multioborový tým ve složení státní zástupce, policista, sociální pracovník a pracovníci Dětského advokačního centra a koordinovali spolu jednotlivé kroky v zájmu dítěte. Aby všichni, kdo budou chtít s dítětem mluvit, docházeli na jedno místo, které je pro něj známé a přátelské. Chceme, aby se k dětem dostávala pomoc včas a nebyly neviditelnými oběťmi násilí v rodině.

Pandemie zhoršila psychiku nejen u dospělých, ale i u dětí. Vidíte to i ve své praxi?

Roste jak počet případů, tak i jejich závažnost. Mezi kolegy se hovoří o pandemii dětského sebepoškozování, depresí, sebevražedných pokusů a poruch příjmu potravy. Jsou na to různá vysvětlení. V pandemii jsme vlastně byli vystaveni kolektivnímu traumatu, kdy velmi zcitlivěla reakce dětí na stres. Zároveň byly děti po dlouhé dva roky odříznuté od důležitých zdrojů pro svůj rozvoj. Zvlášť u náctiletých nebyly naplněné některé vývojové milníky, potřebovali daleko víc kontaktu s vrstevníky. Hodně se hovoří o tom, že celá řada dospívajících je v dnešní době velmi zmatená, obává se budoucnosti, ať už v důsledku ekologické krize, covidu nebo nyní vlivem války na Ukrajině. Mladí celkově ztrácí pocit bezpečí a žijí ve velkém zmatku, který často ústí právě v potíže, které jsem zmiňovala.

Když jste zmínila konflikt na Ukrajině, chystáte také pomoc zaměřenou na děti válečných migrantů.

O těžkých věcech je potřeba mluvit. Myslím si, že tato náročná doba je velkou výzvou k tomu, abychom tuto schopnost v sobě kultivovali. Proto jsem ráda, že celá řada donorů podporuje programy pomoci dětem, které jsou zasažené válečným traumatem. Nejsou to jen ukrajinské děti, které zažily bombardování, ale i jejich okolí, které je jejich příběhy zasažené. Ze zkušenosti víme, jak neošetřené násilí v blízkých vztazích dál komplikuje nejen psychický stav člověka, ale i jeho společenské začlenění a vztahy. Může nést také velké zdravotní potíže i potíže s násilím nebo agresí. Proto jsme právě na výzvu Nadace České spořitelny vytvořili projekt, který je v první fázi psychoedukační a následně preventivně pracuje s učiteli nebo sociálními pracovníky, tak i s jejich rodiči nebo přímo s dětmi. Zároveň vytváříme pětičlenné intervenční týmy, které od září vyjíždějí do škol, kde budou přímo pomáhat. V současné době se projekt týká 10 škol v Praze a Středočeském kraji.

Liší se nějak podpora dítěte, které zažívá násilí v rodině a dítěte, které je traumatizované válkou, tedy externím agresorem?

Děti, které jsou zasažené nebezpečím, které přichází zvenku, ať je to například přírodní katastrofa, válka nebo cokoliv jiného, a mají kolem sebe milující rodinu a blízké, mají mnohem větší šanci traumatickou událost zpracovat a zvládnout. Některé principy z práce s násilím v blízkých vztazích se ukazují jako velmi užitečné i při práci s dětmi, které přicházejí právě z oblasti válečného konfliktu.

Budete mít v týmu i nějaké ukrajinské kolegy?

Ano, máme jednu ukrajinskou kolegyni a také překladatele, aby terapie byla dostupná ukrajinským rodinám v jejich mateřštině.

Jak vyhodnocujete, jestli má vaše pomoc dopad, který jste si předsevzali?

To je velmi důležitá otázka. Měříme, na kolik se například podařilo snížit míru traumatizace dítěte, jak rychle se k němu pomoc dostala, zda se podařilo násilí v rodině zastavit. Ptáme se také klientů, jak služby Centra Locika zlepšily jejich život v různých oblastech. Ať je to jejich vztah k dětem, rodičovské dovednosti nebo u dětí naopak to, jak dobře se jim žije. Když potkávám dospělé, kteří bývali mými dětskými klienty, říkají mi, které okamžiky pro ně byly důležité, jak pro ně bylo zásadní zažít korektivní zkušenost, najít bezpečné místo, jiný typ vztahu. Často si velmi dobře vybavují naše první terapeutické setkání. To mi dodává chuť dělat svou práci dál. Má obrovský smysl.

Kde byste chtěla vidět Centrum Locika v horizontu dalších pěti let?

Když jsme Lociku otevírali, říkali jsme si, že je naším cílem, abychom ji co nejdříve mohli zavřít. Aby naše služby vůbec nebyly potřeba. Pro mě je velmi důležité, a doufám, že se nám to pomocí našich locičích sil podaří, aby za 5 až 10 let nebylo v České republice běžné, že jsou děti ve svých rodinách bité, že násilí v blízkých vztazích nebude tolerováno. Přála bych si, aby byla odborná pomoc dětem dobře dostupná, a že například v každém kraji bude specializované centrum a že bude jasný multioborový řád, který zajistí, aby pomoc přišla včas. Doufám, že Locika bude věci tímto směrem posouvat, že bude takovým inkubátorem know-how a lídrem dobré praxe.