Ostatní Zuzana Hronová, Aktuálně.cz

Aktuálně.cz: Češtinu učíme dvě stě let stejně, je čas z toho vybřednout, říká autor nové příručky

Aktuálně.cz: Češtinu učíme dvě stě let stejně, je čas z toho vybřednout, říká autor nové příručky
Učebnice jsou plné umělých vět, nesmyslných příkladů, hloupých úloh.

Žáci nepotřebují být jazykovědci, ale porozumět textu, umět komunikovat, odhalit manipulaci, vyplnit formulář, říká didaktik Stanislav Štěpáník. "Odtrháváme jazyk od jeho užití, i když jsou to spojené nádoby," varuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Dosavadní výuka češtiny dělá z žáků spíše malé lingvisty, ačkoliv by bylo užitečnější, aby z nich dělala především zkušené uživatele češtiny. České děti umí ve větě určit nejrůznější druhy větných členů, zato mají potíže s porozuměním významu textu, rozpoznáním manipulace nebo s kultivovaným vyjadřováním v různých komunikačních situacích.  

Čeština se učí už přes sto let v podstatě podobně, ačkoliv se již desítky let volá po změnách. S razantní změnou nyní přichází didaktická příručka Stanislava Štěpáníka a kolektivu z Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy "Školní výpravy do krajiny češtiny". Posouvá výuku češtiny od jazykového systému ke komunikaci, tedy k praktickému užívání jazyka.

Proč se na tento krok v pojetí výuky češtiny čekalo tolik let, ačkoliv se o tom dlouhé roky jen mluví?

Komunikační pojetí předmětu je prosazováno v didaktice češtiny už od 80. let, ale praxe je opravdu hodně rigidní. Škola je ostatně jedna z nejrigidnějších institucí, kterou vůbec máme, prosadit jakoukoliv změnu je velmi náročné. Když se podíváme do Rámcového vzdělávacího programu, tak je také postaven komunikačně. Jazykové učivo také vyjmenovává, ale zdaleka nezabíhá do takových fines, jako to ve vyučování bývá.

Že by češtinu bylo lepší, účelnější i praktičtější učit přednostně z komunikačního hlediska, tedy víme už přes třicet let. Proč se to zatím příliš neprojevilo v praxi?

První problém jsou učebnice, které obsahují maximální program učiva, a mnozí učitelé se domnívají, že musejí vše obsáhnout, což tak samozřejmě není. Druhý problém spočívá v tom, že učebnice oddělují komunikaci od jazyka, sloh od mluvnice, a škola tento model přebírá. Jedná se o více než dvě stě let starou tradici, z níž se nám nedaří vybřednout.

Třetí problém jsou standardizované testy, které ovlivňují výuku mnohem více než vzdělávací programy. Z mezinárodních i našich výzkumů víme, že nastavení maturitních nebo přijímacích testů je hodně zásadní a vítám, že se v tomto směru situace v poslední době spíše uvolňuje. Poslední problém je pak přesvědčení učitelů, říkáme tomu subjektivní teorie učitele. Výzkum potvrzuje, že se mnozí pedagogové i po absolvování inovativně pojatých programů vzdělávání mnohdy v praxi vracejí k tomu, čeho byli svědky, když sami chodili do školy.

ak učíte budoucí češtináře tady na pedagogické fakultě v Praze?

Inovativně, v podobném duchu, jako je tato nová kniha. Ale samozřejmě u některých studentů nebo i učitelů narážím na to, že by museli kompletně změnit způsob svého didaktického myšlení, opustit to, co doposud dělali, a začít to dělat úplně jinak. A to je opravdu velmi těžké. Proto existuje tak velká propast mezi didaktikou češtiny - tedy teorií, jak vyučovat, a praxí - tedy tím, jak se čeština doopravdy vyučuje.

Dívala jsem se do učebnice češtiny pro 6. třídy z roku 2012, příliš se toho za třicet let, kdy jsem do 6. třídy chodila já, nezměnilo: "Najděte ve větách předměty a určete, zda jsou holé, rozvité nebo několikanásobné: 'Zavolej babičce. Pavel se napil džusu. Babička pěstuje na zahrádce ředkvičky, mrkev a cibuli.' (…)" Mechanické určování větných členů, navíc na izolovaných větách, které jsou velmi nezáživné a nic žáku nedají. Proč?

Teď jsme právě měli s kolegyní z pedagogické fakulty několik učebnic na recenzi od ministerstva školství pro získání doložky. Přesně tyto věci jsme tam kritizovali: umělé věty, nesmyslné příklady, hloupé úlohy. A pozor, přesně toto didaktika kritizuje už od šedesátých let. V podstatě se jedná o malou lingvistiku, s češtinou to nemá moc společného. "Najděte příslovečná určení a pojmenujte je" je úkol, který by mohli plnit studenti češtiny na vysoké škole, žák základní školy by to vůbec nemusel znát. Spíše by bylo zajímavé ukázat, třeba jakou funkci má příslovečné určení ve větě a jak doplňuje význam sloves, k nimž se váže.  

Takže už od šedesátých let víme, že takto by se čeština vyučovat neměla, ale stále ji tak vyučujeme? Proč?

Protože stále existují učebnice, a tedy i školní vzdělávací programy, kde se tento způsob objevuje. Učebnice a různé souhrny učiva jsou základní pomůckou mnohých učitelů a ti podle nich vyučují. A stále existují cvičení ve standardizovaných testech, která to vyžadují, byť takových úloh není mnoho. Příručky, které na tyto testy jakože připravují, jsou mnohdy katastrofální úrovně. Stále fungují v tradici, v tom systému "malé lingvistiky". Velké osobnosti didaktiky v minulosti volaly po větším zaměření na komunikaci, ale tyto snahy utlumily politické tlaky nejprve v 50. letech a potom na začátku normalizace.

Častou bezradnost českých žáků při práci s textem a s jeho porozuměním dokazuje každé mezinárodní měření PISA. Zatímco v matematické a přírodovědné gramotnosti jsme patřívali ke špičce a ztratili jsme až v posledních letech, ve čtenářské gramotnosti jsme patřili a patříme ke slabšímu průměru…

Je jasné, že děti mají problém s porozuměním textu, když v hodinách jazyka pracují především pouze s jednotlivými izolovanými větami, aniž by se ty objevovaly v nějakém kontextu.

Celý rozhovor naleznete zde.